Paní Helena je sympatická a energická žena, na které je na první pohled jasně vidět, že má odhodlání dosáhnout svých cílů. Když jí bylo v prosinci roku 2019 diagnostikováno nádorové onemocnění prsu, rozhodla se k léčbě svého onemocnění přistupovat jako k projektu, který je nutné zdárně dokončit.
„Nejprve jsem se cítila strašně unavená a taková slabá. Tomu jsem ale moc nevěnovala pozornost, přikládala jsem to rodinným problémům, jež jsme v té době řešili a které mě trápily. Nicméně, pak mě, nějak zjara roku 2019, začalo v tom prsu píchat. A jenom v určité poloze, vždycky při řízení auta v momentě, kdy jsem položila ruce na volant. Když už to ale začalo, byla to poměrně dost intenzivní bodavá bolest,“ popisuje Helena prvotní příznaky svého onemocnění.
Objednala se proto ke svému gynekologovi, který ji napsal žádanku na mamografické vyšetření. Svým problémům ale nepřikládala velkou váhu. Myslela si, že za bolestivým pícháním stojí nějaký zánět nebo cysta. To, že by se mohlo jednat o rakovinu jí vůbec nenapadlo, k čemuž doplňuje: „Vždycky jsem se o sebe snažila pečovat. Navíc jsem si říkala, že se onkologická onemocnění objevují v nějaké úplně jiné věkové kategorii, než jsem byla já. Ve svých pětačtyřiceti letech jsem si na takovou diagnózu přišla ještě mladá. Je ale pravda, že na pravidelné screeningové vyšetření jsem chodila již od čtyřiceti, přestože standardně na něj ženy dochází právě až od pětačtyřiceti let. A to proto, že stejným onemocněním si prošla před lety i moje maminka.“
Zprvu to vypadalo, že se Helenina predikce vyplní a skutečně nepůjde o nic vážného. Protože naplánované mamografické vyšetření, na něž byla odeslána svým gynekologem, žádnou závažnou diagnózu nepotvrdilo. Když se tamější lékařky ptala, jak je možné, že ji v prsu stále píchá, odpověděla jí, že se to u žen v jejím věku stává při nedostatku vitamínu E. Bylo jí proto doporučeno, aby začala tento vitamín pravidelně užívat, což také udělala.
Přesto jí ale bylo neustupující píchání v ňadru stále divné, a tak v průběhu léta znovu kontaktovala svého gynekologa, který ji důrazně doporučil nic nezanedbat a vystavil jí žádanku na sonografické vyšetření.
Paní Helena tedy znovu zkontaktovala mamologickou poradnu na pražských Hájích, kde jí prováděli již předchozí vyšetření prsu. „Dostalo se mi z jejich strany ne úplně vhodného chování, když to teď hodnotím zpětně. Paní na recepci, která mě objednávala, mi tehdy řekla, mladá paní, rakovina nebolí a my máme termín až koncem listopadu! Takže já pojala pocit, že jsem vážně asi nějaká úplně hysterická a nechala jsem si tedy dát termín v listopadu,“ vypráví Helena.
Když Helena na konci listopadu do poradny dorazila, byl ji opět nabídnut mamograf, s tím, že je v její věkové kategorii přesnější než sonografie. Výsledek byl však stejný, jako na jaře. Už když byla téměř na odchodu si ale uvědomila, že vlastně stále přesně neví, proč má v prsu pořád bolesti. A rozhodla se, že neodejde, dokud jí neudělají i sonografii, na níž měla žádanku. K tomu paní Helena dodává: „Když mi paní doktorka tu sonografii prováděla, už jsem ji viděla ve tváři, že je tam nějaký problém. Pořád jsem se snažila z ní dostat tu svou smyšlenou příčinu, že se jedná o cystu nebo o nějaký zánět. Na to mi však paní doktorka zaraženě odpověděla, ani zánět, ani cysta. Něco tam je, ale o co se jedná, budeme stoprocentně vědět až po biopsii.“
Helena byla hned na následující den objednána na biopsii, která potvrdila nádorové onemocnění prsu. „Byla jsem ráda, že jsem se nenechala odbýt a vyžádala si i sonografické vyšetření. Od začátku byly moje problémy způsobeny tímto onemocněním, ale mamograf jej prostě neodhalil. Já jsem se pak o tom snažila hodně načíst v odborných článcích. Ty uváděly, že je toto u žen mezi čtyřiceti až padesáti lety možné. Protože ta prsní žláza je ještě poměrně mladistvá, i když už by vzhledem k věku být třeba neměla. A tím pádem se může stát, že tuto hutnou tkáň mamograf dostatečně neprosvítí a je nutné jej zkombinovat s vyšetřením sonografií. Pokud bych na tomto místě mohla ženám v mém věku předat něco ze své zkušenosti, byl by to apel, aby kombinovaly v rámci prevence jak mamograf, tak sono.“
Jak už naznačuje předešlé vyprávění, Helena zpočátku vůbec nemohla uvěřit, že by opravdu mohlo jít o tak závažnou diagnózu. „To první sdělení, že mám rakovinu mnou opravdu otřáslo. O to víc, že jsem vlastně tak úplně neměla s kým ho sdílet. Má biologická rodina nebyla v té době vůbec funkční a svého, tehdy šestnáctiletého syna, a ani manžela jsem s tím nechtěla příliš zatěžovat. Takže jsem se snažila to brát hrozně hrdinsky a nedat na sobě strach i nejistotu znát. Jako první mě asi celkem přirozeně napadaly takové opravdu černé myšlenky. Jakože všechno, co jsem si v životě nějak vybudovala skončilo. Že můj syn možná přijde o mámu. A také jsem se obávala, že přijdu o práci, kterou mám moc ráda. Jedním z prvních lidí, kterým jsem se rozhodla o své situaci říct byla právě moje vedoucí. Ona je velice empatická osobnost. Její reakce byla úžasně lidská a podporující. Pomohla mi pochopit, že nemusí být všem dnům konec. Řekla mi, ať si vezmu na léčbu kolik času potřebuji, uzdravím se a vrátím se! Tím mi dodala pocit nějaké (vnitřní) síly. Do té doby mi totiž ani nedošlo, že se prostě můžu uzdravit a vrátit. No a pak jsem to už vlastně celou dobu brala jako takový svůj projekt, který musím nějak vyřešit, a přitom jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo nějak špatně dopadnout. I když si samozřejmě uvědomuju, že to celé byla hlavně nějaká moje představa,“ popisuje paní Helena první okamžiky poté, co jí bylo nádorové onemocnění diagnostikováno.
Následně jí v mamologické poradně dali termín operace, která měla proběhnout zhruba měsíc od diagnostikování. Ten ale paní Helena nevyužila: „Já už jsem po těch svých zkušenostech k tomu mamologickému centru pojala jakousi nedůvěru. A navíc bylo před Vánocemi a já si říkala, že prostě nechci mít v sobě o Vánocích nějaký nádor. Takže jsem se rozhodla, se za sebe postavit a pojmout celý ten léčebný proces tak, aby to vyhovovalo mně a začala jsem hledat. Našla jsem si nemocnici v Hořovicích, kde mě vzali vlastně za velmi krátkou dobu, tedy asi týden po tom, co jsem se o své diagnóze dozvěděla.“
Během operace byly paní Heleně odebrány také přilehlé uzliny, které byly poslány na histologii, aby se ukázalo, jestli nemoc nepostoupila dále. Na štěstí se ale prokázalo, že nádor byl v jejím případě méně agresivní, takže výsledek byl příznivý. „Na výsledek jsem však musela zhruba 14 dní čekat a celou tu dobu jsem byla v takovém nouzovém režimu. Vlastně jsem o celé té své situaci ani moc nebyla schopná uvažovat. A pak se mi samozřejmě velice ulevilo, když se ukázalo, že uzliny nádorovým bujením napadené nebyly. Ono to čekání na výsledky bylo během všech mých vyšetření, kterých jsem podstoupila několik před i po operaci, úplně to nejhorší. Nicméně když pak ta vyšetření dopadla vždycky v podstatě dobře, tak mi to dalo hrozně moc pozitivní impuls a novou sílu k boji s onemocněním,“ přibližuje Helena svoje pocity.
Po operaci lékaři paní Heleně doporučili ještě absolvovat léčbu ozařováním a hormonální terapii v níž je dodnes. A to buď ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady nebo ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Helena však již z dřívějška věděla o Protonovém centru. Jednak z médií a pak také víceméně z osobní zkušenosti. Několik let před tím, než sama onemocněla s karcinomem prsu, zavítala do Protonového centra se svým tatínkem, který se potýkal s karcinomem prostaty. A Helena vypráví: „Tatínek se tehdy sice nakonec rozhodl pro jinou léčebnou metodu, ale já jsem díky této jeho zkušenosti věděla, jak jsou v Protonovém centru laskaví, jak skvělé je tam prostředí a hned jsem si říkala, že právě tohle místo by pro mě mohlo být při cestě za uzdravením to pravé.“
„Jak jsem říkala, měla jsem také hodně načteno, protože hledání informací o možnostech léčby mě svým způsobem uklidňovalo a hledala jsem i v zahraničních odborných časopisech. Věděla jsem, jaké má protonový svazek při ozařování vlastnosti, tedy, že se zastaví přímo v místě, kde byl původně nádor, a dál nepokračuje. A věděla jsem i to, že pro ženy, které mají nádor v levém prsu, mezi něž jsem patřila i já, je úplně ideální volbou, protože chrání i důležitý orgán v blízkosti prsu – srdce. Nicméně, když jsem o svém záměru jít do Protonového centra řekla svému onkologovi a zeptala jsem se ho, co si o protonovém ozařování myslí on, zaševelil takovou neurčitou odpověď. I když je pravda, že mi jej na druhou stranu ani nijak nerozmlouval. Nicméně vyzkoušela jsem tedy i jím doporučované Onkologické oddělení v jedné z pražských nemocnic. A musím přiznat, že jsem vlastně tak trochu bojovala s názorem tamější paní doktorky, která mi pořád opakovala, že fotonové ozařování je úplně stejně kvalitní. A já jí pořád opakovala, že jí věřím, že rozhodně nechci zpochybňovat jeho kvality, ale že pro mě je vhodnější protonové ozařování. Moje rozhodnutí jít do Protonového centra se tam fakt stalo definitivní. V Protonovém centru jsem věděla, že panuje klid, je tam optimistické prostředí a velice příjemní lidé. Pořád jsem si říkala, že když už musím tenhle průšvih řešit, tak že se při tom chci aspoň cítit dobře,“ rozvádí paní Helena důvody, proč se rozhodla pro protonovou terapii.
V Protonovém centru se dostala do péče k paní doktorce Andree Pásztorové, k níž ji pojí jenom příjemné vzpomínky: „Mám ji moc ráda, stejně tak jako paní inženýrku Galuškovou, která byla mou koordinátorkou léčby. A vůbec, všichni lidé, se kterými jsem se v Protonovém centru setkala, byli úplně úžasní. Ať už šlo o příjemné slečny na recepcích, sestřičky, fyziky nebo radiologické asistenty. Možná to bude znít trochu bláznivě, ale já jsem se do Protonového centra pokaždé vlastně těšila. A co je taky důležité zmínit, v Protonovém centru mě úplně opustil strach z toho, že by to mohlo špatně dopadnout. Zkrátka jsem vnitřně cítila, že jsem na správném místě.“
Paní Helena neměla v souvislosti s léčbou téměř žádné obtíže. Jediné, s čím se musela vypořádat, byla omezená hybnost paže. Po prodělané operaci byla totiž nedostatečně informována o cvičení, které bylo pro zachování hybnosti paže nutné provádět ještě před ozařováním. Takže po několika ozařovacích frakcích paži téměř nemohla zvednout na hlavu. Kdybych byla včas informována o nutnosti cvičení, ušetřila bych si velmi bolestivou dlouhotrvající fyzioterapii. Díky ní ale můžu nyní rukou hýbat v podstatě normálně. Žádné jiné, větší komplikace jsem v nějaké souvislosti s ozařováním vážně neměla. Akorát bylo a stále je horké a reaguje na slunce. Reakci na kůži v ozařované oblasti byla ale minimální, spíš to vypadalo, jako bych si ňadro opalovala někde na sluníčku během dovolené,“ doplňuje paní Helena se smíchem.
V současnosti se Helena cítí výborně. Dokonce se rozhodla podstoupit i rekonstrukci prsu. Vrátila se rovněž zpět do práce, znovu létá a školí nastupující letušky. Naučila se ale více odpočívat a začala se dívat jinak na věci, které nelze ovlivnit, což jí dle jejích slov proměnilo v silnějšího člověka. Bez váhání taky doplňuje: „Kdybych měla po tom všem říct, jestli mi tahle zkušenost s onkologickou diagnózou více dala, nebo vzala – pak dala! Dříve jsem na sebe a svůj odpočinek příliš nemyslela a sama sobě jsem se vlastně nevěnovala. Teď si vědomě užívám maličkostí. Na jaře mám třeba skutečnou radost z toho, že je hezky, že všechno voní, už to nevnímám jako běžnou součást svého života, je to pro mě prostě důvod k radosti. Bonus vlastně byl i fakt, že můj život v průběhu nemoci opustilo pár takzvaných kamarádu. A naopak mi do něj vstoupilo několik dalších velmi nápomocných lidí, kteří mi pomohli nemocí projít a překonat ji.
A na otázku, jestli má pro ostatní pacienty, kteří se s onkologickým onemocněním stále potýkají nějaký vzkaz, odpovídá: „Uvědomuji si, že každý má tu výchozí situaci po diagnostikování onemocnění jinou. Nicméně se svými zkušenostmi bych řekla, že ať už je ta výchozí situace jakákoliv, je dobré si tu nemoc nebrat jako hrůzu, která vás postihla. Samozřejmě asi pokaždé k tomu patří slzy a strach, ale i tak je dle mého nutné to pochopit jako výzvu, možnost pro osobní transformaci k tomu, aby člověk žil hodnotněji nebo kvalitněji. Mě ta nemoc naučila se za sebe umět postavit a naučila mě zabojovat, kvůli sobě i kvůli svým blízkým. Právě těm, především svému synovi, bych na závěr ráda vyjádřila poděkování za to, že při mně během léčby stáli a podporovali mě,“ zakončuje Helena svůj příběh.
Zpět na přehled
